Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže.

Prosinec 2009

XIII.Století // Justina

31. prosince 2009 v 12:49 | It |  Natoč to
Je mi blbí psát sem nějaký články, tak sem dávám alespoň něco pro vaše uši, hlavně pro uši BloodyBáry, protože ta tuhle písničku (jak jsem tedy z našeho rozhovoru pochopila) za nejoblíbenější od XIII.Století.


XIII.Století // Mistr a Markéta

30. prosince 2009 v 12:49 | It |  Natoč to
Písnička, do které jsem se zamilovala poměrně nedávno. Je opravdu krásná a i když nesnáším zpívání kluk, holka, kluk, holka...tak tohle mě opravdu vtáhlo. Už jí umím celou ^_^.


Zařazuje se do již velkého kruhu lidí.

28. prosince 2009 v 16:47 | It |  Myšlenky
Ano. Odjíždím. Již zítra. Dokonce vám to píšu s poměrně velkým předstihem a to je na mě co říct xD. Ani nevíte jak se tam těším ^_^. Pojedu tam s Defim a už teď jsem z toho úplně vyplácaná xD. Budu tam do druhýho a pokusím se sem dát ještě nějaké přednastavené články, ale nějak bych na to nespoléhala ox).
Jinak moc děkuji mím slečnám že mi nastavili své rámně v těžké situlaci a nenechali mě v tom jak vykopnutého psa. Jsem vám za to moc vděčná, protože ty vaše komentáře mi opravdu pomohly, ač jsem na ně neodpověděla za což se vám hluboce omlouvám, ale byla jsem z toho článku sama poměrně vyplivaná už jen proto, že původně ten článek byl o polovinu delší. Jenže blog řekl ne a odhlásil mě. Tak že celá rudá jsem se vrátila k rozepsaným článkům a napsala to znova, i když mnohem hůř. Ale, snaha byla.
Teda už mě tu ženou abych vyrazila. Slíbila jsem totiž Defimu že přijdu a nějak jsem vstavala až ve 14.30. No co. Šla jsem spát až kolem 6, ale to ne já, to ta kniha to všechno zavinila. Je uplně dokonalá a děsně se mi to začíná líbit. Už se nemůžu dočkat na ten okamžik, kdy se k ní zase vrátím xDDD.
No nic mé nadšení je přehlušováno rýpáním Defiho hlasu z mích reproduktorů. Jako by nevěděl, jak je pro mě tenhle článek důležitý a jestly teď přestanu, tak nenajdu znovu stracenou nit. Už asi po sté se mě ptá jak jsem na tom a já mu vždy odpovím tím stylem, že jistě už brzy skončím, ale však on mě zná. Ale nesmím ho již dlouho napínat, nebo mi to bude děsně vyčítat. To on bude nejspíš i teď ale čím dřív přijdu tím líp.
Tak pápá mé pážata, já musím teď hned vyrazit, nebo mě sežerou. Doufám že si silvestra užijete se svími nejbližšími, jako snad i já.

Mrtvá či živá. Vždyť je to jedno.

27. prosince 2009 v 18:10 | It |  Myšlenky
Ugh. Mám toho nějak moc. Všechno je těžší a těžší. To je tak, když se nudíte. Máte nutkání přemýšlet a ano. Myšlenka. To je ta past. Pohltí vás a nálada klesne až pod bod mrazu a ta kniha? Ta tomu jen pomohla. Cítíte tu samotu. Když to čtete, tak jste pomlu smutnější a smutnější. Nejhorší je, že vám nikdo nijak nepomůže. Co oni udělají? Vysmějou se vám. Každej si z vás udělá jen pitomou rohožku. Ty špinavé boty si o vás otřou a vám zbyde jen ta špína. Ale za to může i ta kniha. Ale ne sama. "Osamělost prvočísel". Ten název si budu pamatovat. Nebo ne? Nechápu proč to všichni dělaj. Copak já jsem jen nějaká spovědnička na baterie? Já mám taky sví problémy, jenže ty nikdo nevidí! Každej mi chce jen dokázat, že je na tom hůř. Vždycky někdo přijde s problémem a odchází bez něj. A co já? Co já se svími problémy? To jsem vážně tak bezcená. Jak plyšový medvídek, stále s vámi a když si seženete hezčího, odhodíte ho někam do kouta, šiplíku nebo kam házíte starý plyšáky. Budete se divit, ale taky mám své problémy a já stále neumím být hodná a milá a ta pomocná ruka. Taky bych nějakou chtěla. Kde jsou ti, co mi pomůžou? Nejsou.
Mé problémy nezmizí. Tak to už konečně pochopte. Já mám city! Umím plakat. Umím taky být smutná. Nejsem robot. Jsem taky z masa a kostí.


Bída. To je bída.

20. prosince 2009 v 0:45 | It |  Myšlenky
Ch jo. Věčně někdo pomocuje a když mám chuť ponocovat já, tak tu nikdo schválně není! Co to je za svinstvo toto?
Rozhodla jsem se, že už jsem sem moc dlouho nic nedala a navíc vám musím zdělit jednu strašně smutnou věc, nebo vlastně 2.
Tak ta smutnější je ta, že mi smazali stránku s anime s českými titulkami, tak že se teď nemám kde koukat. A ta druhá a něco méně smutná než ta první je, že jsem dopsala další kapitolu STop World a teď jde jen o to, dokopat mě k tomu, abych jí přepsala, protože mě se vůbec nechce xD.
Tak že po dlouhé době, jsem dokončila další kapitolu. Jsou čím dál tím kratší a méně zajímavé, ale ty jste na to ode mě stejně zvyklí xD.
No, uvidíme jakej bude mít ta hloupostúspěch, třeba nulovej. A třeba ne.
Mno a co se týče té dopsané jednorázovky: Dopsaná, předána třídní, vrázena, opravena, předána řiditelce, ztracena. Prostě-nevím xD.
Je to dobrý, už na mě padá spánek. Vyspím se!!! To bude bájo. Byl to náročnej den. Pořád jsem lítala k Defimu a od Defiho zas ke mě. Docela jsem si zaběhala, ale ta zima. Nesnáším ji.

A je vidět, že vánoce jsou opravdu blízko-přestala jsem zpívat koledy. Celý rok pořád něco a o vánocích jako když mi je někdo zakáže.

No nic. Jdu ulehnout. Dobrou má pážata. Jdu chrápat jako dudek xD

Porcelánová Skála

13. prosince 2009 v 0:05 | It |  Citáty
Ehm...asi nějaká chyba v mém programu. Nějak jsem neuhlídala uzdu své fantazie. Tak že další škála děsu.
Jo a jinak moc vám děkuji za předešlé komentáře, opravdu jste mě potěšili x).

Skočíš-li do rozbouřené řeky, skočím za tebou. Nezachráním-li tě. Nevadí. Alespoň zemřeme spolu.

Slunečná Noc

11. prosince 2009 v 23:08 | It |  Citáty
Ugh. Tak jsem zas něco děsivého vytvořila. Chvíli je to smutné a chvíli zas veselé. Tak že nadlpis je takoví nepřesný, ale jiný mě nenapadl.

Mnoho teorií a myšlenek je o smrti, ale jediné které můžete věřit, je ta vaše.

Fotka měsíce→Prosinec 09→Konec

10. prosince 2009 v 20:58 | It
Pozdě, ale přece. Ohodnoťte svůj výkon sami:

01.66 % (1 Hlasy)66 %4 Hlasy
02.0 % (2 Hlasy)0 %0 Hlasy
03.0 % (3 Hlasy)0 %0 Hlasy
04.16 % (4 Hlas)16 %1 Hlas
05.16 % (5 Hlas)16 %1 Hlas


Takže je to snad úplně jasné ne? Prostě:

01.

Děkuji za hlasy x). Jste zlata.

Pozdě, ale přece.

8. prosince 2009 v 18:22 | It |  Myšlenky
Tak přece jsem zde. Nevím tedy, jestly se tímto článkem můj blog rozjede, protože jsem teď z té školy úplně šílená. Každý den zaspím, tak že vždy letím jak střelená, abych vše stihla. Když už se dostau do školy živa a zdráva, nastává mi teror. Zjistím, koli písemek píšeme a kolik sem si jich nezapsala, nebo se na ně jednoduše vybodla. Přijde kamarád tahák (nebo taky ne) a já se znovu učím v 5ti minutách. Když už se dobelhám domů hodím tažku do rihu pokoje a celý den si netroufám se do ní podívat, protože vím, že by na mě vyleteli jen samé hrůzy. Večer, když už je nutné připravit si tažku, otevřu diař a musím se chytit stolu, abych nespadla. Vždy to znovu v krátkém čase vytipuju tím stylem: "Toto stihnu o přestávce, na tohle seru, ale tohle udělat musím." A pak se jde únavně spát. A takto to jde den po dni.
Teď si říkáte buď to: proč to nezměním?, nebo to: proč nám to sakra říká?. Abych řekla pravdu, nezvládám to. Nechci se učit. Protože když už se k tomu učení dokopu, tak mi to do té hlavy nejde a ztrávím tak alespoň 2 hodiny úplně bezcílně. A proč vám to říkám? Já ani nevím. Asi se potřebuji vypovídat.

To všechno mě přivádí k myšlence: Zažili jste někdy velkou zradu? Já ano. Vzpomínáte si na článek o Slečně X? Já jí mám před očima stále. Už se tu klidně můžu rozepsat, protože vím, že ona už sem nechodí.
Kdysi jsem si myslela, že jsem silná a samostatná osoba, neuvědomila jsem si však, nebo jsem tomu snad podvědomě nechtěla věřit, že existují lidé, co jsou schopni tak velké přetvářky, že tomu ani nevěříte. Slečna X téhle přetvářky byla živým důkazem. Nedbala jsem upozornění lidí že tohle je dívka mnoha tváří a kamarádství je pro ni jen jako falešná láska.
Přišla jsem nová a uplně vyděšená. Jako když lapíte myš do klece a ona neví jestly se má radši rozběhnout, nebo zustat stát. Myslela jsem, že slečna X mi podává pomocnou ruku. Nejspíš jsem se spletla. Omotala si mě kolem prstu jako provázek, tak lehce a tak rychle. V té době jsem byla schopna třeba i aportovat, pokud by ona hodila klacík. Ale dnes už je to jiné.
Je to již déle, co odložila svou masku a zjevila se mi pravá slečna X, převrátila mi život a odvedla přátelé. Zbyla jen hrstka těch nejvěrnějších (kterým z celého srdce děkuji za to, že přežili nátlak zhora a udrželi se na malém polorozpadlém voru). Již mnohokráte jmenovaná mi ale také sundala ty růžové brýle. Realita bolela. Spřelámala mi mnoho kostí, ale byla jsem poučena. Neříkám, že nezůstanu naivní hlupačkou, ale budu vědět, že si musím krýt záda vždy a před každým.
Poslední tečkou toho všeho bylo nepříjemné pomlouvání v den, kdy jsem nebyla ve škole. Nevím, co má se mnou stále za problém, ale co vím je, že každý můj krok je sledován a pečlivě přehodnocen v její velice inteligentní mysli a dál rozesílán v její verzy.

Ano, pomohlo mi to. Ano a cítím se líp. I když nevím, jestly se smát a nebo plakat.