Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže.

Březen 2010

Argh

27. března 2010 v 22:01 | It |  Myšlenky
...
Ah. Myslím, že dnešek byl bolestivý. Krutě a ohavně jsem zaútočila na lidi, které jsou mému srdci blíže než mám vůbec i já ponětí. Byla jsem zlá.
Nevyhnula jsem se pohledu lidí jako to dělávám, ba naopak opětovala jsem jim pohled horší, než si zasloužili. Bolel mě pohled na skoro souložící pár lidí, s něhož ženou byla má přítelkyně a mužem člověk, jehož arogantní chování přesahuje meze.
V těch chvílích mi zmizela má maska a já jsem ukázala pravdu. Ne neplakala jsem. To by jim akorát přihodilo do ohně. Mé štiplavé poznámky narážející na jejich neurvalý přístup k celé naší společnosti, jenž tam seděla a čekala na dobu, která nepřišla. Na dobu, kdy se ti dva od sebe oddělí a znovu si uvědomí, že nejsou v onom pokoji samy. Bolelo mě, že každým dalším dotykem si má přítelkyně víc a víc utahuje smyčku, kterou jí nakonec sám kat oběsí.
Již je plnoletá. Má právo si dělat co chce, ovšem. Probere se ze svého snu? Sundá si své růžové brýle dřív, než bude bez přátel? Mohu jen doufat. Chybí mi ta stará dívka tulící se k našim hrudím a blahem vrnící. Bez omezení, bez závazku a hlavně s nádherným úsměvem. Jeden z dalších lidí tam sedících pár dní před tím pronesl toto: "Láska se ptá přátelství: Co tady děláš, když jsem tu já? A přátelství praví: Jsem tu, abych utírala slzy, které si způsobila." A co když už nebude mít to přátelství? Co bude dělat jen s nepřekonatelně žárlivým přítelem?
Ptám se vás, ptám se sebe. A myslím jen na její utrpení ona to ví. Ona si musí rozhodnout. Snad její rozhodnutí bude správné.
Ach. Lidi jsou mrchy. Zahubte nás všechny, nezasloužíme si ten dar jménem Život.

Hmmm

21. března 2010 v 9:43 | It |  Myšlenky
...
Hmmm...tak to jste mě teda potěšili. Dva komentáře. Nevím jestli v tom budu pokračovat. Dost mě to mrzí. To nejste schopní udělat mi takovou radost a přečíst si aspoň těch pár blbejch řádků? No nic. Nebudu se vztekat. Mrzí mě to, ale zvykla jsem si na malou popularitu mého blogu.
Brzo se tu objeví dvě pohádky, které jsme měly napsat do školy respektive měli jsme napsat jednu, ale byla jsem ochotná a napsala jí i za kamarádku. Zas to není nic dlouhého, protože se musí naučit nazpaměť a má být tří minutová.
Ani nevím proč to říkám, když se na to stejně všichni vyserete...možná až na PÁR vyjímek

Posledí Sbohem // 1.kapitola

10. března 2010 v 17:39 | It |  Poslední Sbohem
Tak jsem to přece jen přepsala, a vy se již můžete těšit z toho podivného začátku xP.
Doufám že se vám to alespoň trošku zalíbí ^^.


Bylo to cítit ve vzduchu. Ten smutek. Všichni se sice smáli, ale sem tam na mě někdo pohlédl a hledal v mé tváři slzy. Nic takového u mě nenašli. Asi bych měl brečet. Měla by to být dojemná scéna plná soucitných obětí a hlavně slz. Můj obličej byl jako z kamene.
Kráčíme v řadě. Jidé okolo mě se příliš hlasitě baví, příliš hlasitě se smějí a příliš dlouho hledají slova, kterými by se vyhli jakémukoliv sebemenšímu náznaku té "zprávy". Jdeme domů. Ani nemyslím na to, kde všude jsme dnes byli jen proto, že tomu nikdo nechtěl věřit. Mlčím. Nic neříkám jen přikyvuji nebo se usmívám. Vše co řeknou, já do minuty zapomenu. Na otázky odpovídám krátce, nebo vůbec. Už se mě ale skoro na nic neptají. Jen tak jdou a hovoří o sportu, o módě, o dětech, zkrátka o všem, co je z úplně jiné stránky než z té, co plula okolo nás. Otírala se o všechny a bylo jen otázkou času, kdy to ten nejslabší nevydrží a začne se zdlouhavě ptát. Budou to otázky plné soucitu. Nechci. Budu slyšet, jak všichni zmlkly a budu cítit ty napnuté uši. Tak napnuté, že se div neodtrhnou od té hlavy a bezvládně neupadnou na rozpálený chodník.
Už jen chvíli a budeme doma. Už cítím tu útulnost až se zamknu v pokoji a nepopsatelná vůně, jenž se po něm rozlévá, mě uklidní. Budu ve svém útočišti. Ještě kousek. Teta se náhle zastavila. Asi deset kroků od vchodu. Napětí v ní bublalo a její ruka mě strhla k sobě. Přivinula si mě k tělu a já se začal dusit. Tiskla mě k prsou a já se ne a ne vyprostit. Snažil jsem se. Napínal jsem ruce a chkal sebou. Ona si toho nevšímala a propukla v plačtivou přetvářku. Nikdy mě neměla ráda a právě tento den byl pro ní jak vyslaný z nebe. "Co budeš, ty můj chudáčku, co budeš dělat?" kvílela a drtila mě nadále ve svém náručí. "Rozhodně se nebudu tisknout u tebe ty stará tlustoprdko," hučelo mi v hlavě, ale má ústa se ani nehnula. Konečně jsem se dostal ven a zhluboka se nadechl. Všichni na mě hleděli. Vběhl jsem do baráku a běžel až do pokoje. Klíčem jsem zoufale zamkl dveře a otočil se do pokoje. Dýchal jsem jako o závod. " Jsem tu," ujišťoval jsem sám sebe "je to v pořádku." Sedl jsem si na postel a chvíli jen stražil uši. Dveře bubnovali, jak do nich naráželi pěsti mích příbuzných. Pomalu jsem v tom nalézal jednoduché tempo. Nevědlomky jsem podupával nohou a soustředil se na to stálé klepání. " Sem nemůžou, tady jsem jen já," usmál jsem se a lehl si na postel "jen já."


Tak jste s z toho prd dověděli a další kapitola bude démonví kdy xDDD

Muhehehe

8. března 2010 v 21:36 | It |  Myšlenky
Jen rychle sepíši pár slov, než půjdu spát. Dnes jsem dokončila včera začatou novou kapitolovku. Bude to pro mě něco děsnýho, prootže to bude z pohledu kluka. Tak že si nebudu moci vyhrát na detailech ani na jakémkoli popisu. Jak říkám. Bude to těžké. Naštěstí tu mám svou záchranu. Defiho. Prý mi pomůže /uddychla si/.
I přes četné neshody s Defim jsem se rozhodla. Ž to bude povídka i s galerií. Já vím. Utlačuje to vaší fantazii. Ale já chci také zkusit trošku jiný šálek. Bude to akce. Doufám že mi to alespoň někdo okomentujete (jinak bych byla pěkně nasraná).
První kapitola je krátká, ale znáte to. Rozjezd. Nechtěla jsem, abych toho tam vyžvanila moc. A tak se tam vlastně nedovíte vůbec nic. Je to vlastně podivné polemizování nad tím, co se vlastně v tu danou chvíli děje. I přes to, z toho má te trochu mlhu xDDD. No....sami uvidíte. Snad zítra xDDD. Ještě nevím, jak se hlavní hrdina bude jmenovat, ale i přes to to nebude pravý muž. I když jsem chtěla, aby šlo vidět že to, co se stalo tomu klukovi se může stát komukoliv z nás. Ale, nezvládla jsem to. Ty lidé jsou buť jak ženská nebo maj xicht jak nějaké ovoce. Prostě jsem to vzdala a skončila na emařovi. Možná to ještě změním, ale nevím. Je to můj hroký favorit.
Z pár slov zas slohovka. Tak nic. Musím zmizet. Tak se s vámi loučím a snad to zítra přinesu ^^.

Násáklá krví

2. března 2010 v 20:46 | It |  Básně
Tak. Ná přání mé přítelkině Denisy, jsem vytvořila báseň o nudě. Samozřejmě v mém podaní, tka že se vlastně z nudy stala vražda ^^. To bych prostě jinak nebyla já xDD


Nasáklá krví


Zahalena tmou,
znuděná postava sedící.
Nezabavena žádnou hrou,
do dáli jen tak hledící.

Drtí něco v rukou,
možná růži, již dávno zvladlou.
Tu vzpomínku - tak krutou,
tu - na dotek tak chladnou.

Jako by dávno již vyprchala,
síla její veliká.
Možná proto, že kůži její strhala,
andělíčky již brzy spolyká.

Už neumí se smát,
jako by tenhle cit ztatila.
Může se jen kát,
za to, že hrozně ráda vraždila.

Ale ta růže,
nikdo neví.
Schová se v babiččině nůše,
když znovu zbarví podlahu krví.


Tak zas to není mé velkolepé dílo, ale nějak mi to nejelo. Však já na tom ještě zapracuji xP