Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže.

Duben 2010

Uvězněná v porcelánu

29. dubna 2010 v 20:10 | It |  Básně
Nu. Tak jsem stvořila básničku. Není zdaleka jedna z mích nejlepších, ale nevadí x). Snad se bude líbit ^^.

Uvězněná v porcelánu

...

Skleněná očka,
hledí v dál.
Porcelánová ručka,
poličky ona je král.

Neutěšitelný pláč,
schovaný na modrém dnu.
Ptá se sebe nač,
musí být v každém dětském snu?

Smutkem by ráda oplývala,
však výrobce to nechtěl.
Přál si, aby i tančila a zpívala,
tak živé duše vložil do malých těl.

Tu nejkrásnější uschoval,
na smutné časy pro sebe.
Pak ale však záhy skonal,
odešel jí do nebe.

Teď se na ni práší,
za výlohou starou.
Každou noc ji straší,
budoucnost, ji předem danou.

Skleněná očka,
hledí v dál.
Porcelánová ručka,
kéž by z hrobu vstal.

Já musela...

29. dubna 2010 v 12:18 | It |  Myšlenky
...
Ač stále nemocná, tak dnes je mi docela dobře. Proto jsem brouzdala po netu a našla jsem něco, u čeho mi vyhrkly slzy do očí. Opravdu nemohu. Předem se omlouvám pokud to někdo zná, ale já jsem vážně brečela:

Mladík se chystá večer na první pořádnou pařbu, ale otec ho varuje: "Ne abys tam moc chlastal. Ráno tě pak bude bolet celý tělo." Inu, mladej se ráno probere, celej pomlácenej, bolavej vstane a jde se nasnídat. V kuchyni potká otce a ptá se ho, co se dělo, že si nic nepamatuje, ale že ho bolí celý tělo. Táza se na něj podívá a povídá: "To, žes přišel ve tři ráno ožralej jak prase, to bych pochopil. Žes nadával matce do starejch kurev, to bych ti taky odpustil. Že se před tebou ségra musela zamknout abys ji neznásilnil, to bych taky ještě překous. ALe kryž ses vysral na koberec před televizi, napíchal do toho párátka a prohlásil, že ode dneěka bydlí ježeček s náma, tak to už jsem tě ztřískal..."

Já u toho tedy málem spadla ze židle ^^. Nu. A já jdu zas měřit si teplotu a dopovat se prášky xP.

Malá mrtvá

28. dubna 2010 v 9:37 | It |  Myšlenky
...
Tak. A dva týdny v háji. Po dlouhé době mě skolila opravdu silná nemoc. A zrovna před čarodejnicemi. To by do toho jeden kopl.
Včera už jsem teplotou chytala halucinace a tak se jelo radostně na pohotovost. Tak že teď jsem na prášcích a radostně si užívám vysoké teploty, unavy a potu x/. Nesnáším nemoce. Zvášt ty, co se musej vypotit x/. Člověk musí být pořád zalezlí pod peřinou a jenom se potit a potit. Fuj!
No nic. Jdu si znovu lehnout a znovu potit...x!

Sakra děti. Vylívejte si své bludy jinde...

24. dubna 2010 v 22:48 | It |  Myšlenky
...
Je tomu už šest dní (tvrdí blog), co jsem dostala opravdu příjemný komentář k článku o spřátelení blogů mého s blogem mého přítele. Kdyby tento komentář pošpiňoval pouze mne, neřešila bych jej. Ovšem on útočí na osoby mě velice blízké. Tak blízké, že si to tento člověk nedokáže ani představit. Samozřejmně jsem na toto již potřičně odpověděla ovšem zdá se mi, že to není dostatečné. Chci proto jen zde dokázat, jaké svině dokáží být lidé, co nemají co ztratit. Jistě že mám jakési podezření o tom, kdo by to mohl být, ale zárověň nechci nikoho jen bezohledně nařknout. Však podívejte se sami:

Pet the Destroyer | Neděle v 22:36 | Reagovat
Je to borec. Určitě bych o své holce ve škole vykládal jak sem se s ní vyspal a jak to bylo úžasný. No prostě borec. Někdy ho opravdu obdivuji. Být tak velká svině dokáže opravdu jen málo kdo.
Tak hodně štěstí, lásky a jiných podobných věcí, kterých tento člověk nikdy nebude schopen.

Žádám tedy toto monstrum co nejsrdečněji. Špiň si někoho jiného tady na tebe není nikdo zvědaví a pomluvy piš s jasným podpisem pokud nejsi srab.
Ach. Ten svět je tak prolhaný a prolezlý všemi špatnými vlastnostmi. Nechápu co tímhle chtěl autor dokázat, ale budu to brát jen jako pokus z nouze. Nezdařilí pokus. Takže ještě naposled zpráva. inzerovaná našemu "anonimu": "Jdi si srát na hlavu někomu jinýmu. Ať si kdo jsi..."

Wooohooo!

22. dubna 2010 v 6:07 | It |  Myšlenky
...
Heh. Včera jsem zjistila, že mě přijaly na dvě školy /podávala si tři přihlášky/. Na obchodku, na podnikatelskou a ta třetí je gympl, z kterého mě skoušky čekají již dnes T-T. Jsem vzůhru již od pěti a dohrabávám to, co jsem nestihla. Jsem dost unavená, ale zatím to zvládám.

Ale abych neodběhla od základního tématu. Na tu obchodku mě nejdříve nepřijali /nechápe xD/. Ale včera mamce volal řiditel, že mě berou. No a na té podnikatelské (teď příjde ta bomba) mě vzali jako 10.NEJLEPŠÍ!!!

Nyní se tedy psychicky připravuji na svůj úděl. S dobrou náladou a s jistotou že tam, kam jsem chtěla jsem se již dostala a je mi to niyní fuk. Ale i přesto vím, že držet v rukou papír, že jsem byla přijata na gymnázium, musí být úžasné ^^.

No Tak to je jen tak lehce. Musím se ještě naposled učit abych byla dostatečně připravená. Tak já se s vámi tedy loučím a jdu se psychycky připravit na psaní něčeho, co dokáže jestly jsem schopná vytáhnout ze sebe i ty vědomosti, o kterých sama ani nevím...

Co bych pro vás neudělala...

20. dubna 2010 v 17:56 | It |  Myšlenky
Nevím sice, jestli to k něčemu bude, protože můj blog je navštěvovaný méně, než dům o kterém se tvrdí, že tam straší, ale co bych pro své přátelé neudělala.
Přejdu rovnou k věci. Spousty lidí je šíleně poblázněno do Finska. Netvrdím, že bych tam také jednou nechtěla žít, ale když se mi to nesplní, naštvaná nebudu ^^. No a naše milá Fonomilka Lawiane se rozhodla, že tyto lidi (které bude pojit jen zamilovanost do Finska) sjednotí na jeden jediný blog. Vše pečlivě připravila a jediné, co jí teď zbývá, jsou lidé. Proto vás chci všechny milovníky Finska, ač metalu či země jako takové, pozvat, do klubu Finofilů:


Zapomněla jsem snad na něco? xDD

Design→0.8

16. dubna 2010 v 14:53 | It |  Šatník blogu
Trošku jsem vynechala minulej dess. Ale nevadí xD.

Název: Never more... (nikdo nečekal xD)

↓Náhled↓
...

9.SB - Draculia Astala

15. dubna 2010 v 22:47 | It |  SB
Tak ještě dnes. Mé další SB. Jsem ze ní opravdu potěšená. Ani nevíte jak. Známe se jen chvíli ale myslím, že spolu jistě téma najdeme x). Opravdu jsem za tebe moc ráda x).

...

Já vím. Nejsou to ani Lordi, ani Nightwish jak by jsi si asi představovala. Ovšem já vše vidím z jiného pohledu, tudíž člověk nikdy na svém daru ode mě nenajde nic, co by v ostatních vždy hledal. Já jen doufám, že ti bude obrázek vyhovovat. Vím, že to asi není nic super pro tebe, ale já ten obrázek musela pro tento úděl zneužít ^^. Prostě se mi tam nějak hodil xP.
Jsem opravdu potěšena tebou i tvím blogem. Nevěřila jsem, že budu mít takové štěstí a najdu další úchylné stvořen do party.

Vítej mezi nemrtvými maličká ^^.

Dojetí

15. dubna 2010 v 22:09 | It |  Pro mne
Oh. Jsem opravdu dojata. Byla jsem obdarována tak krásným darem. Opravdu moc děkuji Draculia Astala a myslím, že (snad) bude moci brzy pohlédnout taky na něco, z mé tvorby.
Ještě jednou děkuji x).

....
Nemít svou důstojnost tak slintám x).

Spása!

10. dubna 2010 v 21:48 | It |  Myšlenky
...
Včera jsem se vrátila v čase. Bylo to nádherné a hlavně tak...připomínající?
Šla jsem na koncert. Na koncert Vypsaný fixy. Když mi bylo tak 12 tak jsem je zbožňovala. Byla jsem taková lehká punkerka už od páté třídy. Tolik jsem si ještě nikdy nezařádila. Oproti gothickým koncertům má tohle takové úžasné kouzlo! Když skáčete před tim podiem a házíte hlavou i když víte, že další den vás bude bolet tak za krkem, že s ním nepohnete. Každou chvíli do vás někdo narazí a na to zatracený pódium vás namáčkne tak, že vám div nevylezou oči z důlků. Nejprve se ještě omlouvali, ale pak už to bylo jedno /však ona jim za to schválně dost podupala nohy xD/. Byla jsem tam skoro jediná se steelama tak že všichni ti chudáci pláťáci si teď musí otírat rozmačkané prsty (dobře jim tak xD).
Krk mám teď sice dost nefunkční, ale stálo to za to. Zpěvák je děsná herečka xD. To musíte někdy vidět ten dělal takový taneční kreace, že jsem se dusila smíchy xD. Jen škoda, že jsme musely dřív pryč x(. Njn. Autobusy. Jak já to nesnáším. A dneska jsem se málem poblila. Ale můžu čestně říct, že jsem se neopila a že jsem toho tolik neměla. Jen mám trochu na mašírku žaludek xD. Doufám že je taky ode mě něco bolí xD. No nic. Jsem prostě děsně nadšená že jsem si mohla znovu připomenout to, jaké to dříve bylo. Kostkovaná sukně a červené triko se po dlouhé době znovu vyvětrali a teď se znovu vrací černě oděná dáma ^^. A nevadí mi to. Už bych se nechtěla znovu vrátit k tomu stylu "žij bez budoucnosti". Řekla bych, že tohle je mi mnohem příjemnější a taky vlastní x).
Tak to je tak vše co jsem chtěla říct. Prostě je mi zas fajn a nádherně jsem se vyblbla. Jen škoda, že tam nebylo pár dalších lidí x(. Bylo by to zábavnější x/.

Poslední Sbohem // 3.kapitola

7. dubna 2010 v 21:46 | It |  Poslední Sbohem
Jak jsem již psala. Bude to pro trošku prasečí povahy. Přece jen. Jako poslední vzpomínka dost důležitá x).

...

Usměji se jako malé dítě. na tu kartu. Tak stará a ošoupaná jak jí vždy ve slabých chvílích žmoulám v rukou. Ty znaky na ní už skoro nejsou vidět, ale přesto ten obraz vidím zřetelně. Je to pár honosných čar na kterých převládá hlavně červená. Vše je pečlivě vryto do mé paměti. Srdcové eso. Jako bych ho přijal zrovna včera. To teplo těch prstů cítím stále. Zachvěl jsem se. Cítím ji. Můj život, moji lásku, mé jediné štěstí. Jediná, na kterou jsem vždy myslel. Můj anděl:
Vešel jsem dovnitř a ozářilo mě nevídané světlo. Její pokoj hrál pastelovými barvami a ona do něho nádherně zapadala. Zavřel jsem za sebou dveře a jen stydlivě přešlapoval na místě. Usmála se na mě přes rameno a odhalila řadu nádherných zubů. Bílých jako perličky. Pořád jsem tam tak hloupě stál a ona věděla, že jsem v rozpacích. Byl jsem tak rozrušený a ona tak jistá a hlavně opatrná. Posadila se na postel a vyzvala mě, ať si přisednu. Poslechl jsem. Seděli jsme chvíli každý na jiném konci postele. Bylo mi trapně. Věděl jsem, že bych měl jít k ní a políbit ji. Pak by se třeba uvidělo co by mi velel cit. Ale marně jsem se snažil donutit své tělo zvednout se. Seděl jsem jako přikovaný. Nenápadně jsem na ní skrz vlasy koukal, styděl jsem se pohlédnout na ní pořádně. Jako by snad ani nebyla moje přítelkyně. Musel jsem prolomit ticho. Nenáviděla by mě, kdybychom tam po zbytek dne jen seděli, nebo kdyby musela začít ona. Chtěla abych byl připraven na budoucí družky. Ale já chtěl stejně vždy jen jí. Byla mou Lilith a já byl jejím Adamem. Přál jsem si, aby byla i mou Evou. Nestalo se. "Tak co? Zahrajeme si něco?" řekl jsem první hloupost která mi přišla na jazyk. "Dobrá," zašklebila se, natáhla se pro prší karty a začala míchat. Pozoroval jsem pohyby jejích rukou. Těch rukou, které mě tolikrát chytly, objaly mě, nebo pohladily. Byla to má princezna. Cítil jsem se s ní jako v nebi. Konečně rozdala karty. Do teď si pamatuji, co jsem dostal. Vrylo se mi to do paměti. Byl tam listový spodek, kulová sedmička, listová devítka a srdcové eso. Hráli jsme jen chvíli. Nezvládl jsem to. Ta myšlenka že čím déle tu budeme hrát, tím méně toho dnes zažiji mě drtila. Odložil jsem karty a natáhl jsem se k ní.  Cítil jsem její vůni, která mi i teď často proplouvá nosem. Pronikavá, ale přesto příjemná, trochu sladká ale i omamující. Políbil jsem ji. Ona to opětovala, ale pořád seděla na té zemi. Tam ale být neměla.  A proto jsem jí vzal a přenesl na postel. Věnovala mi horké polibky, ale pořád se držela. Chtěla vědět co budu dělat. Dávala mi tolik času, kolik jsem ho jen chtěl a já ho plnými doušky bral a věnoval se zatím jen jejím jemným rtům.
Nakonec mi ovšem ani to nevydrželo. Rozepnul jsem ji mikinu a hleděl do jejích zelených očí. Její krásné hadí oči. Pronikavě zelené jako brčál. Tak zvláštních, že jsem si dříve myslel, že jsou to čočky. Zamrkala dlouhými řasami a olízla mi rty. Vydechl jsem. Ta její dokonalost mě pohlcovala. Pustil jsem to její jasně modrou mikinku a rozpačitě jsem pátral po tom, co sundat teď. Bylo toho tak málo a já nevěděl jestli budu vůbec schopen to udělat. Vyřešila to za mě. Jako vždy mi pomohla v ten pravý čas. Natáhla své hebounké ručičky a sundala mi triko. Nemám nikterak výrazné svaly a spíše ze mě lezou jen samé kosti, ale ona to nevnímala. Ba naopak se tvářila tak, jako bych měl tělo dokonalé. Vzal jsem všechnu svou odvahu a sundal to její. Trpěl jsem při pohledu na tu poslední vrstvu, která mě dělila od jejích krásných ňader.  Ona si mou rozpačitost patřičně vychutnávala a já proto radši přešel na malé, roztomilé, kotníkové ponožky. Sundal jsem jednu a poté i druhou. Pak jsem se dotkl jejích džín. Uvědomil jsem si, že mi tam docela vadí. Chtěl jsem vidět její nohy. Museli být nádherné. Ano. Museli. Sáhl jsem po jejím pásku a zkoumal princip jeho otvírání.  Chvíli jsem s ním zápolil, ale nakonec jsem to přece jen otevřel. Odepnul jsem knoflík a potom i rozepnul zip. Zavřel jsem oči a zatáhl za nohavice. Modré kalhoty mi zůstaly bezvládně viset v rukách.  Také jsem je pustil a otevřel oči. Ležela tam. Nádherná a polonahá. Vzrušil jsem se natolik, že jsem už ani nezvládal skrýt bouli, která se mi vytvořila na kalhotách v oblasti rozkroku. Cudně jsem zčervenal a zároveň jsem hladově zápolil s podprsenkou. Ta věc jako by byla snad prokletá. Chladnou hlavu jsem neměl ani za mák a silou to prostě nešlo. Ten krám zkrátka držel jako přibitý. Jen se zasmála a mezi mými nadávkami mi pomalu sundala kalhoty. Pak dala ruce za záda a klidně tu zákeřnou věc odepnula. Připadal jsem si jako vůl. Nejen že jsem byl nyní jen v trenýrkách a každá moje skrytá vada teď byla odhalena, ale nebyl jsem schopný ani vyhrát nad kusem hadru. Konečně jsem si pořádně prohlédl, jak vypadá. Fialové spodní prádlo bilo na té bělostné kůži do očí. Slastně pozorovala mnou roztržitost. Polkl jsem a sundal ho. Už padalo na zem a s ním i to mé. Hleděli jsme teď oba na sebe každý jen v rouše Evině a já už nemohl nic skrýt ani za cárem látky. Seděl jsem tam a pozoroval její tělo. Zranitelné a krásné. Cítil jsem jak z ní sálá teplo. Odvážně mi podala malý zabalený balíček - kondom. Nadechl jsem se a pak na tu věc zoufale pohlédl. Pochopila. Vzala mi jej a zkušeně ho rozbalila. Usmála se a já na chvíli musel zavřít oči. Ucítil jsem ten dotek. Pevně ho uchopila. Pevně, ale něžně. "Prosím!" křičelo mi v hlavě. Křičelo to tak, že mě třeštila. Otevřel jsem tedy oči a rozloučil se s cudností. V jedné milisekundě. Jako bych jí náhle zmačkal a hodil někam za sebe a už jí dál neřešil. Ať si dělá co chce. Lehla si a mě si přitáhla. Políbila mě na krk a já věděl že teď, nebo už nikdy. Zatnul jsem svaly a přestal dýchat. Překonal ten lehký odpor a pak jen zalapal po dechu. Přerývavě jsem dýchal a nevěřil tomu, co právě dělám. Pomalu jsem se začal pohybovat. Bylo to nádherné. Pokojem se začalo rozeznívat její rytmické sténání a já to poslouchal jako tu nejkrásnější hudbu. Už nikdy panicem. Hučelo mi v hlavě. Motal se mi svět a existovala jen ona. Ona a já. Náš hříšný svět. Svět sténání a orgasmů. Nakonec jsem vyvrcholil Byl to jako výbuch sopky. Ne jako když jsem se dělal sám. Tohle bylo jiné. Lepší. Blažený úsměv mi ten den už nikdo z tváře nesundal.
Přišel čas odejít. Roztřesené ruce se snažili nandat kalhoty, ale neslo to. Hopsal jsem tam po jedné noze a pak najednou uklouzl. "Pitomá věc," zaklel jsem na zemi a konečně se oblíkl. Jen se zasmála a pohlédla na tu kartu: srdcové eso. Podala mi ji a pravila "Je jen papírové, ale přece srdce. Na," Koukal jsem tupě na ty barevné čáry. Pak jsem ji políbil. Teď to bylo mé hloupé papírové srdce.
Usmál jsem se na tu kartu a na zašlou barvu. Nikdy bych na ni nezapomněl. I když je mou vzpomínkou jen karta. Karta, která uzavřela dětské brány. Karta, jaká již nikdy nebude. Znovu jsem si ji položil na prsa a dal průchod citům. Brečel jsem.

Velice aktivní

7. dubna 2010 v 18:40 | It |  Myšlenky
...
Slavnostně jsem dopsala další kapitolu Posledního Sbohem. Ale ještě jsem nebyla schopná to přepsat. Ach ta lenost xD. Chci ale upozornit, že tahle kapitola bude pro povahy trochu prasečí. Snad to zvládnete. Portože já myslím, že toto je vzpomínka, kterou si kluk dost pamatuje (pokud zrovna není úplně na mol xP). A myslím, že tam patří. Ale o tom jindy. Jen jsem si sem chtěla něco napsat než zas budu přepisovat celou tu stránku sem /jak jí to přepisování ale baví xD/. Jinak moc děkuji za komentáře opravdu jste mě potěšili x).
No. Tak možná to tu bude dnes. Možná až zítra. A možná později. To se uvidí xP.

Poslední Sbohem // 2.kapitola

3. dubna 2010 v 22:47 | It |  Poslední Sbohem
Přemohla jsem se a sepsala to. Prosím. Skuste aspoň pár komentářů. Dost jsem se s tim s*ala x/.

...
Usnul jsem? Asi. Jisté ale je, že tu nejsou. Měl bych něco dělat, ale nebudu. Lehl jsem si zpátky na postel a pustil se do víru myšlenek:
"Mají o mě věčný strach. Taková přehnaná opatrnost. Jako bych se neuměl postavit na vlastní nohy. Přece jsem jen zvracel! To si nemůžu jít normálně lehnout jako všichni ostatní?! Asi ne. To mě radši se starostmi v očích povezou k lékaři, jestli se mi náhodou něco nestalo," brblám si tiše, zatímco se soukám do džín. Zrovna jsem soustředěně začal zapínat knoflík, když tu se přiřítila matka. "Měřil jsi si teplotu? Jak ti je? Nebolí tě něco?" leknutím jsem sebou cukl a knoflík, který jsem v tu chvíli procpával úzkou štěrbinou v kalhotách nejspíš nenávratně odletěl někam do pokoje. Matka sebou cukla když zahlédla letící knoflík, který ji minul jen o vlásek. A pak mě začala zděšeně zastavovat, když jsem si pro něj chtěl dojít "Neblázni! Nepřepínej se! Co když se ti něco stane!" jednou rukou mě držela daleko od místa dopadu jako bych se něj snad chtěl bít a druhou sahala na zem pro tu kulatou hloupost "Sundej si je. Až přijdeme, přišiji ti to," při slově "to" mi zamávala před obličejem tím knoflíkem a já se musel vysvléci ze svých oblíbených kalhot. Objevili se mé černobílé trenýrky a v zápětí jsem je znovu schoval do jiných, matkou podaných, kalhot. "Díky," řekl jsem ledabyle. Tyhle už mi tolik nepadly jako ty druhé, ale alespoň jsem je měl na co zapnout. "Pospěš si," řekla ještě matka. To ovšem netušila, jak rychlý ještě budu. Žaludek se mi znovu otočil a já ji jen minul na chodbě a zmizel za dveřmi záchoda.
Slyším, jak táta troubí. Jistě na pokyn mé matky, sám by totiž ze strachu snad ani nehnul prstem. Matka je hlava rodiny. Vždy něco řekne a můj upocený a úzký otec to hned udělá. Naberu si do ruky vodu a pořádně si s ní vypláchnu pusu. Odložím kartáček, ale stejně pořád cítím tu nakyslou pachuť v ústech. Šouravým krokem jsem došel až k autu, kde už si postupně posedali otec, matka, strýc a teta. Strýc jen prohodil jeden ze svých hloupých vtipů, sám se mu zasmál a mohlo se jet. Dorazili jsme do nemocnice. Matka se mě nejdříve snažila zabalit do deky, ale když jsem jí ji vytrhl z rukou a hodil naštvaně do kufru, vzdala to. Pak chtěla, abychom radši jeli výtahem, že co když se mi třeba zamotá hlava a upadnu. Jen jsem se na ni podíval a začal vystupovat nahoru. Zakňučela, ale přece mě nemohla nechat jít samotného, na to by měla o mě moc velký strach. Po pár schodech začala funět a když jsme v prvním patře zjistili, že jdeme až do třetího, začala i hekat, jako by byla na pokraji sil. Do třetího už i fňukala a když jsme konečně těch pár schodů vyšli, vyžadovala přestávku. Dýchala jako splašená a snažila se mě tak obměkčit. Ale byl to její nápad. Já jsem chtěl zůstat doma.
Zapsal jsem se a sedl si mezi ustaranou matku a vtipkujícího strýce, který se právě snažil vyděsit matku k smrti nějakou hloupou poznámkou o mé neexistující nemoci. "Nergal Mardeus," řekla monotonně sestřička, která byla napresovaná v modrobílé sukni a její boky skoro ten šat trhaly. Důstojně jsem nakráčel do ordinace a prosil ten masopust, který se za mnou hrnul, aby zůstal venku. Matka si však vydupala své , a tak se tam dokolébala alespoň ona. Muž v bílé se představil jako Thomas Black. Obyčejné jméno a ještě obyčejnější příjmení. To bylo to jediné, co mi v tu chvíli prolétlo hlavou. Pak se teprve zeptal, co mi je. Stačil jsem se jen nadechnout a matka byla již skoro v uprostřed vyprávění. Popisovala, jak je to strašné, že nikdy nezvracím a doktor jen přikyvoval. Živě mi při tom připomněla to, proč jsem chtěl jít sám. Nejprve nás chtěl pan Black otočit ve dveřích a poslat mě lehnout si, což jsem měl od začátku v plánu, ale matka zaprotestovala a už se ordinovalo.
Po necelé hodině trajdání po odděleních nakonec matka vyšla ze dveří. Plakala a tahala nudle. Šel jsem kousek za ní. Zdrcený, ale s kamennou tváří jako vždy. "Jasone!" vpadla matka svému muži do náruče. "Náš jediný syn. Ta restaurace. My ho poslali do hrobu!" zaúpěla a podala mu zprávu, kde stála tři důležitá slova: "otrava - Pavoučnitec plyšový." Již brzy si pro mě přijde. V černé kápi a s kosou zobrazovaná postava. V tu chvíli jsem si uvědomil, že já se bránit nebudu.

Rozcestník - Poslední Sbohem

3. dubna 2010 v 13:20 | It

Poslední Sbohem...O dívkách již mnoho psáno. Nyní dejte prostor chlapcům.

Galerie...Pro ty, komu již fantazie nenávratně došla.