Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže.

Květen 2010

Cítíte? Já žiji!

29. května 2010 v 9:57 | It
...
Tak hlavně chci říct, že je velice těžké najít v mých obrázcích nějaký pozitivní, ale zároveň, aby to nebyla manga. Netušila jsem, že mám tak málo neuplakaných, nesmutných nebo neuchylných obrázků. Asi to budu muset později napravit. Později xD.

Abych pravdu řekla, dnes uslyšíte zas jen hloupé řeči. Já nevím, ale začínám mít pocit, že neumím už nic jiného xD. Tak že snad to zas nějak přežijete a jestli ne, tak to radši nečtěte. Ujmu na zdraví nikomu opravdu způsobit nechci ^^.

V posledních dnech jsem byla jak mrtvá. Bez duše, stále prázdná. Ovšem co bylo nejtěžší - stále veselá a usměvavá. Přetvářka začínala být mým denním chlebem a mě to vyčerpávalo. Spánku, kterého se mi dostávalo bylo příliš málo. Naštěstí, včerejškem je to za mnou. Dnes už nemusím mít strach a někde v koutku se klepat. Nemusím se přetvařovat a můj smích je opravdoví. Nemusím pomáhat ostatním lidem s myšlenkou, že já jsem na tom vlastně mnohem hůř.
Prostě je znovu zpátky ta stará usměvavá It, která bude schopná nějak normálně fungovat. Ach ano. Budu se snažit sepsat znovu nějaké nové povídky, nebo spíše pokračování k těm starým a třeba se také dostane na básničky. Ovšem. Znáte mě. Řeknu že něco bude a pak nic.
Musím ale říct, že jsem dost váhala nad tím, že bych mohla napsat další kapitolu Stop World. Chudák zeje prázdnotou, a hlavně už ji chci mít brzy z krku xD. A co se týče Posledního Sbohem. Já to zranění prostě nevymyslím. Ale třeba mě něco napadne. Později. Hlavu mám znovu plnou uchyláren, tak že bych mohla možná i vymyslet nějakou básničku xD. A také mě napadlo, že bych mohla sepsat povídku bez myšlenky, bez pointy. Pouze akt. No. Možná by to nějakou pointu mít mělo xD. Však ono se uvidí jak se to celé vyvrbí.
Tak jsem toho zas spousty naslibovala a teď uvidíme, jestli zvládnu alespoň jednu věc xD. Pochybuji.

Zpěv hloupé dívky

24. května 2010 v 6:47 | It |  Myšlenky
...
Již je to tu znovu. Už zas budu muset se zoufale vytřeštěnými oči děsit se spánku. Už zas to nebude spokojený spánek. Doufám, že to bylo jen chvilkové a že další noc už se to nebude opakovat. Vím proč to je. Vím. Ale i tak mě ta myšlenka děsí, jako noční můra. Ach ano. Noční můry. Přesně ty teď budou doprovázet můj spánek. Zas. Myslela jsem si, že zrovna já nebudu ta která bude mít kdy problémy se spánkem, ale asi to tak nebude. Nemám problém usnout a o to možná horší to je. Usínám okamžitě a zvonění budíku je pro mě jen znamení posunout ho o pár minut dál. Dnes to bylo opravdu nechutné. Nebudu vám to tu vyprávět, ale když se budu nudit, tak možná na tohle téma sepíšu povídku. Je to všechno jen má smyšlená fantazie a v životě tomu tak vůbec nebylo, ale můj mozek, ovlivněný mnoha vnějšími vlivy, si to nyní vytvořil podle svého. Jestli nezešílím, tak opravdu nevím, jak to všechno zvládnu. Kdepak škola. To je maličkost. Jde o mnohem horší věc. A já to již poněkolikáté vidím velice černě. Ovšem dnes to není tak, jako v minulých chvílích. Teď ne. Je to mnohem horší. Kéž by přišla záchrana. A já vím, jak by mohla vypadat a byla by to má nejkrásnější chvíle z celého mého života. Opravdu.
Heh. Další poděsná slátanina. Už snad ani neumím psát nic jiného x/. Omlouvám se, ale ten sen mě tak vyděsil, že jsem se musela někde uklidnit. A jedině tady to zvládám.

Spokojená

19. května 2010 v 22:11 | It |  Myšlenky
...
Nádherné. Ani jsem netušila, že bude tak moc uvolňující to, že jsem to všechno smazala. Je to pocit takového klidu, takové spokojenosti. Konečně se mohu zas na svůj blog usmát a říct "To jsem já." Neděsí mě tam jeden velký rozcestník "Pictures" plný důkazů a mé hlouposti, o mém zoufalém snažení, být stejná. Zapadnout. Už to nepotřebuji. Už vím, že nebýt ovcí je mnohem příjemnější, než s růžovou sukénkou tančit okolo mladých hlupáků. Teď už prostě vím, že můžu s hlavou vztyčenou hrdě říct "Nejsem jako vy. Jsem jiná. Lepší. Rozumnější." Je to pocit, který bych přála zažít každému. Je to pocit který je nezaměnitelný.
Dřív jsem to tak neviděla a chtěla to změnit. Chtěla jsem být ta krásná a dokonalá, které si každý všimne a na kterou pak bude škola pamatovat jako na tu nejkrásnější. Už to nepotřebuji. Vím, že škola na mě zapomene tak jako tak a možná si mě budou pamatovat i víc když jsem taková, jaká jsem. Přeji mnoha lidem aby také dosáhli tohoto euforcikého pocitu a věřím, že se jim to jistě podaří protože jsou na dobré cestě.
Jednou jsem jednomu svému příteli řekla "My se v davu najdeme," a za tím si stojím. My se poznáme, smějeme se na sebe a víme, že ten druhý je potěšen tím, že vidí člověka, který mu rozumí, který ho chápe. Je to obrovské pouto téhle skupiny lidí. My nejsme proti sobě. Nejsme soupeři. My víme, že musíme držet spolu. A to je to, co na tomhle miluji nejvíce. Je to nádhera...

Rozcestník - Fotky

18. května 2010 v 19:37 | It

Mé fotky...Mrtvá mezi živými.

Památník...Lístky vzpomínek vzduchem rozmetané po zahradě.

Za objektivem...Ta krása, která musí být zvěčněna.

Asi..

18. května 2010 v 13:52 | It |  Myšlenky
...


Přemýšlela jsem, a asi trochu promažu svůj blog. Je to hrozné. Za ten rok jsem se strašně změnila a všechny ty přihlouplé články mě teď obtěžkávají jako rance něčeho odporného, co můžete zahodit do škarpy a přesto to vláčíte sebou. Jsou to doby, ve kterých jsem bláhově věřila, že život má jen dobrou stránku a že nic než radost není. Já vím. Smažu tak kousek sebe, smažu svou minulost, ale já jí nechci. Není tu vítána. Nenávidím ji. Poučila jsem se a dnes už vím, že štěstí je těžko dosažitelné a že už nepřijde jen tak s novými poznatky jako je koupě nové pastelky. Já vím. Možná toho budu později litovat, ale těch pár rubrik, které tu akorát strádají - Bez těch já se obejdu. Jsou to jen vzpomínky na doby, kdy jsem toužila být jako ostatní a tím i milována. Teď, když již mám lásku i osoby, které mě podrží, jsou tyto rubriky takřka zbytečné a akorát se za ně stydím. Smažu je. Odstraním je, jak nejdříve to bude možné. Už je nechci vidět. Nechci na ně koukat. Jeto jen minulost, která mi sedí za krkem a studí mě na něm. Jsou to myšlenky osoby, která odešla. Odešla jako dětství. Odešla jako přátelé z táborů, školek i škol. Ony zůstali jinde a nejdou se mnou. Už tu nejsou a tedy nejsou vítáni ani zde. Já vím. Na staré články nikdo nekouká, ale já ano. Vidím je. Mám je stále před očima a dávají mi jasně najevo, že jsem jen hlupačka.
Už nebudou....


Smrt schovaná ve strunách

15. května 2010 v 0:36 | It |  Mé fotky
Tak. Ach ano. Jdu vás znovu mučit některými z mích děsivých fotek mého zrádného obličeje xD.

↓Baruška si hrála s fotoaparátem a nacpala mě nedočkavě do svích šatů. Stejně ti maličká sluší víc než mě x).
(By Bára)
....

Braaaaaaaaains

12. května 2010 v 17:08 | It |  Myšlenky
....
Ach ano x). Ju se vás zeptat. Kdo všechno jde na Zombie Walk. Ať jako doopravdové zombie, nebo jen jako pozorovatel. Napadlo mě totiž, že bychom si dali jakýsi styčný bod, kde bychom se sešli a mohla by být sranda ^^.
Rozhodně bychom se měli dohodnout na nějakém postraním místě a...no prostě vás chci všechny vidět tak dejte prosím vědět a něco spolu vymyslíme. Do pátku se musíme dohodnout na místě. Prosím. Kdo by byl ochotný, tak si mě přidejte na ICQ: 402950950, nebo na skypu: blooodyfiend, a nebo mi při nejhorším normálně napište do komentářů.
No tak se prosím skuste ozvat a samozdřejmě čím dřív tím líp abychom to do té soboty stihly. Tak prosím prosím napište co nejdřív. Jsem tu teď na obojím pořád, protože přece jen dolehávám tu nemoc /už se jen tak fláká/. Tak doufám, že se z mnoha z vás v sobotu setkám a společně si budeme moci zaslintat a zařvat pořádné "BRAAAAAAINS!!!" x).
Mimochodem na fotce (zprava): má sestra, její kamarádka, sestry bývalý přítel a nějaký kamarád xP.

Sakra!

10. května 2010 v 22:37 | It |  Myšlenky
...
(Omlouvám se předem za přemíru nadávek. Jsem vytočená k smrti a potřebuji se někde schladit. Zároveň se také omlouvám všem, kteřý do tohohle kolotoče nepatří a ať to radši ani nečtou.)
Sakra co si myslíte, že děláte?! To vám není jasné, že po noci přijde den a že přijde trpké probuzení?! To není jasné, že to co se děje je chyba?! To to pořád nechápete? To vás má člověk snad vždycky probouzet?! A myslíte si, že mě to baví? Že mi neni jasné jak to dopadne a že budu muset kurva zas všechny utěšovat?! Kde to žijete?! Jste snad nějaká posraná Alenka v říši divů?! Už se kurva proberte!!! Nesnášim ty vaše posraný nápady který se stejně vždycky zničí!!! Je jasný jak to dopadne. Mě to je jasný a co můžu dělat?! Usmívat se a tvářit se, jako že je všechno v pořádku. Tvářím se tak a už znovu natahuji rámě k opření a k uklidnění. Proč to děláte.
TAK KURVA PROČ?!

Nečekané odloučení

9. května 2010 v 15:21 | It
Původně jsem to sem vůbec nechtěla dát, protože je dost špatná ,ale nakonec jsem si řekla, že bych docela ráda slyšela vaše názory xP. Tak snad si to pár lidí přečte...

...

Panicky se ohlédla. Jsou tu. Jsou všude, les jimi přímo kypí. Tiše našlapovala a rozhlížela se. Nevidí je, ale ví, že tu jsou. Ozval se křik. Oni si prostě nedají pokoj. Mihla se mezi stromy a rychle běžela tam, kam musela. Věděla, že se musí vyhýbat psům, protože na ně je krátká. Ukrutně řvali a popoháněli koně. Chtěli ji dohnat. Dohnat a zabít. Běžela již snad nejrychleji, jak mohla. Proletěla keřem a jen tak tak se vyhnula stromu. Nebyla sama, nešli jen po ní, a proto doufala, že po dlouhém běhu zahlédnou někoho jiného. Někoho lepšího. Zbývalo jí už jen pár skoků. Musela chránit své potomstvo. Přeskočila kládu a rychle prohlédla okolí. Byli tu. Schouleni u sebe a hlavně živi. Musí je schovat. Ukryla je obzvláště dobře a sama pak znovu pelášila dál.
Bylo ticho. Jezdci pomalu jeli na uštvaných koních. Rozhlíželi se a věřili v svůj dobrý zrak. Psi čmuchali jak diví a věděli, že pokud uspějí, budou dobře odměněni. Tu se za stromy něco mihlo. Všichni naráz zbystřili. Psi se rozběhli a jezdci zaryli ostruhy do hýždí svých koní. Kuše měli nabité a připravené k výstřelu. Viděli ji. Je jisté, že teď jim neuteče. Je unavená a oni připraveni při každé příležitosti střílet. "Tam," vykřikl někdo a rychle vystřelil. Ostatní ho následovali. "Zásah," volal jeden a druhý hned "Bravo!" Pak následovali další a další. Neměla šanci. Mohla umřít jen s jistotou, že její děti přežili.
Korbely cinkali a bardi hráli na loutny omamné písně pro podnapilé slečny, vábící je tak k sobě do náručí. Kapela hrála, deset, možná patnáct lovců seděli na dubových lavicích a radostně zpívaly známé písně. Lehké ženy se točili okolo stolů a krátké sukénky za nimi jen vláli. Chichotali se a chodili od lovce k lovci. Pak se náhle ozval sborový křik a všichni začali tleskat. Hostinský nesl nádhernou liščí kůži a roztáhl ji na zdi. Hostinská mu podala hřeby a kladivo. Všichni vískali a plácali se po zádech. Jeden opilí lovec si přitiskl rusovlasou děvku k sobě a hulákal " Vy slečno. Pro vás já tu lišku lovil. Pro vaše krásné modré oči a pro vaši lásku, kterou rozhodně nešetříte!" A znovu se zpívalo. Hostinec radostně hrál do teplé noci, dívky se hihňali pod nápory rozkošných slov a všichni pili. Před ním stáli polo zdechlé herky a spokojení psi. A o kousek dál v lesích, kňučela mladá liščí mláďata. Volala matku, ale ta už se nikdy nevrátila...

Nekonečné vězení

8. května 2010 v 13:14 | It |  Myšlenky
...

Sedím tu stále více přikována. Jako by tloukli víc a víc. Kosti mi pod náporem hřebů již dávno luply a já už se jen snažím kdykoliv je to možná cítit volnost. Věčně uvnitř a touží stále utéci ven. Přeje si jít zas na vzduch, jít se projít a hlavně, nebýt omezována s tím, že jsem nemocná. Pusťte mě. Uvolněte mi mé tělo a nechte mě jít. Připadám si, jako stařec. Každou hodinu jiný lék, jiný sirup, jiný jed.
Ztrácím oporu, jedna mi právě odjela a jiné mi nablízku nejsou. Mohou jen sepsáním pár řádků pomoci, ale obejmutí dnes již neucítím, od nikoho. Jsem odkázána na plyšové medvědy, knihu a věčnou nudu.
Argh! Pusťte lva na svobodu, chci se jít projít, chci se jít proběhnout, chci jít padnout do trávy, chci být zas svá!
Ocitám se ve věčné prázdnotě, věčně stejné, věčně stereotypní. Potřebuji něco dělat, ale nemohu. Nesmím. Vždy když jen vystoupím na zahradu, už bych utíkala ven a běžela a běžela, cítila vítr ve vlasech a pak jen udýchaná padla naznak do trávy. Cítila den, teplý a živý.
Normálně bych ani ven nechodila, ale když to máte zakázané, pak teprv opravdu pocítíte, jak vám ta volnost chybí. Ach klidně bych i do té školy už chodila, je to posledních pár týdnů, co se budu moci vidět s těmi pár lidmi, které mám na té hloupé škole ráda.

Tak už otevřete ty mříže! Já chci cítit život...

Postupuji ^^

7. května 2010 v 14:46 | It |  Myšlenky
...
Tak aby jste věděli. Nejsem lempl ^^. Začala jsem Poslední sbohem, ale je tu malý problém. Nemůžu vymyslet jakýkoliv úraz. Chci aby byl zajímavý, ale zároveň aby v sobě měl tu dětskou nešikovnost x). Tak že bude trvat trošku déle, než bylo původně myšleno xD. Musím to promyslet a zvážit varianty. Nechci nic drastického, ale zároveň to nesmí být jen škrábnutí, tak že se nejspíš k něčemu krvavějšímu budu muset uchýlit xP. Pořád mi ale vrtá hlavou, co přesně se mu stane. Nu. Bude těžké to stvořit, ale já to zvládnu ^^. A jestli ne, tak asi přijde náhlý konec xDDD. No však mu toho už moc nezbývá. Tedy, alespoň doufám, protože jsem neuvěřitelně rychle vytáhla své trumfy, ale nemyslete si. Má zvrácená mysl ještě vymyslí takovou maškarádu, že se vám zamlží oči xD.
A vůbec. Už jsem vám říkala, jak se mi strašně líbí Neko postavičky? Oni jsou tak sladké ^^. Jak to má ty ouška a ten ocásek já jsem do nich úplně blázen!!! Ano já vím, jsou většinou dost necudné, ale i tak je to něco rozkošného. Také bych chtěla ouška a ocásek. Bylo by to roztomilé ^^. A hlavně originální. Miluji originalitu a miluji, když vyčnívám z davu, protože vím, že nejsem jedna z houfu, že nejsem další ovce na porážku. A že nebudu ztotožňována s dívkami, jejíž demence již přesáhla všechny meze ^^. Ano. My jsme zkrátka sví x).

Dnes ne...

5. května 2010 v 22:22 | It |  Myšlenky
...
Fajn. Sepsat těch pár hloupých slov říkajících si později "Poslední Sbohem // 4.kapitola" mi prostě nevyšlo. Ne proto, že bych se nějak snažila a nakonec se mi to nelíbilo. Ne. Prostě jsem se na to upřímně vybodla /zatím je slušná/. Prostě jsem nebyla schopná zasednout k tomu papíru s tou tužkou a napsat to. A navíc jsem teď ještě neskonale nasraná /už slušná není a nejspíš už taky nebude/! Dnes ve mě všechen ten vztek nebo ta předtucha jako by explodovala! Již dlouho mám pocit, že se mi kámoš vyhýbá. Dnes, ani nevím proč, jsem mu to všechno napsala. Vytočilo mě to do té míry, že jsem si řekla, že buď si nazuji steely a všechno to tu rozkopu, nebo si se vztekem napíšu tenhle podělanej článek (omlouvám se, ale opravdu se snažím být slušná...věřte že jo). Uchýlila jsem se nakonec k druhé variantě a tak zas jen buším do klávesnice. Chudák holka. Vždycky to odskáče /ještě že jí má, do čeho by potom mlátila/. Prostě mě to sere. Byli, a doufám že ještě jsme, dobří přátele. Vyrůstali jsme spolu a já ho šíleně ráda šikanovala (vždycky se rozbrečel a zamkl v ložnici jejich rodičů). Když jsme pak byli větší (no...větší...tak 13 mi mohlo být, možná 12) měli jsme spolu krátký vztah. A nakonec to skončilo u poměrně velkého přátelství a teď najednou tohle? Jako by se mi vyhýbal. Bude si muset vymyslet kurva dobrou výmluvu na to, aby mi objasnil jeho počínání. Ano jsem nasraná! Jsem strašně nasraná a vzteká! Zvenčí vypadám klidně, ale uvnitř to vře, bublá, vzteká se, nadává. Skoro jako by mi měla prasknout hlava, ale mlčím. Mlčím a sepisuji to do spousty zuřivých řádků. Ne. Neuklidňuje mě to, ale asi bych to nevyslovila. Musím jen doufat, že se to po vydatném spánku nějak zlepší. Sakra! Mám chuť rozdupat ten koš co tu vedle mě stojí a čumí jak debil! Mám chuť rozmlátit ty vázy co tu stojí a uschlé kytky v nich rozdrobit na prach a pošlapat, ale jejich citová hodnota je pro mě tak důležitá, že nejsem schopná je ani vyhodit. Musím se uklidnit. Právě jsem vyhodila kocoura Ven na chodbu tak, že dojel až k sestře do pokoje. Vybíjím si vztek na hloupém, tlustém kocourovy. Musím se uklidnit. Musím...

Argh...

5. května 2010 v 13:49 | It |  Myšlenky
...
No super. Tak jsem dočetla další knížku, kterou byl Zaklínač - Meč osudu od Sapkowskiho. Co teď mám asi číst? Ano. Mám tu ještě pár knih, ale já nechci celou nemoc jenom pročíst. Možná bych mohla napsat další díl Posledního Sbohem, ale vůbec na to nemám náladu. Za to námět mám a myslím, že začátek se bude (alespoň slečnám) doufám líbit. Vychutnám si tam trochu jeho tělo ^^.
Když tak nad tím přemýšlím, docela se na to i těším, ale nevím. Uvidím jestli budu schopná to uskutečnit. Já vím. Věčně spousty slibů a pak hovno z toho. Musím na tom zapracovat. Když já jsem tak zlenivělá /plácla sebou naznak na postel a vrtí se tam jak malé štěně/ xDDD. Už i Defi do mě rýpe že jsem šílená že jen čtu, ale co mám asi tak jiného dělat?!
Teď mi tak došlo, já vlastně v tašce mám ještě jednu knížku, kterou bych docela ráda dočetla. Už jí mám rozečtenou pěknou dobu a zas nebyl vůbec čas jí dočíst. Ale ne. Dnes se pustím do psaní /pevně bere propisku a bojovně jí zvedá nad hlavu/. Jen trochu nemám papír /zmateně se rozhlíží po pokoji se stále zdviženou rukou/. Hmmm. Však já něco vymyslím. Budu to psát třeba i na stůl. Nebo vám to viťukám do kamene. A nebo ještě líp, můžu to normálně napsat do compa xDDD /nápad hodný chvály/. No uvidím, jestli budu schopná pustit se do psaní. Snad ano.
Tedy. Právě se mi rozvalil přes půlku pokoje Kocour (nebo jak mu s oblibou Baruška říká - Error xP). Jestli si mě všimne, tak jistě bude chtít drbat a zalehne mi klávesnici /doufá v opak/. Sakra lidi já mám takovou poklidnou náladu. Přečetla jsem si další díl Prokletí u Barušky, dočetla knihu. A oboje to bylo takové klidné. Kniha dopadla dobře, tak že jsem spokojená /ano. It zase viděla konec v kaluži krve a pápá Geralte/. Jediné, co mě dost tíží je zima. Mám děsnou husinu a připadám si, vážně jako když oškubete husu. Snažím se tady třít o sebe abych vytvořila nějaké teplo, ale pomůže to tak na 5 sekund.
A sakra. Kocourek se rozhodl, že mi zmaří mé psaní a že teď se bude hladit. No tak já se loučím moji drazí, už jsem toho stejně sepsala až příliš. Zkusím napsat další kapitolu, ale nic neslibuji. Tak se tedy loučím a opravdu se o to pokusím. Opravdu...

Zahozena v minulosti

4. května 2010 v 18:12 | It |  Úvahy
Zak jsem se zas po ránu nudila. Asi v tom bude dost hrubek, ale to neřešte. Udělala jsem tomu i novou rubriku z čehož se dá usoudit, že se k úvahám nejspíš ještě někdy vrátím.
Jinak byla jsem strašně líná hledat nějakej obrázek, který by vhodně odpovídal mé představě, takže je spíše jen tak doplňující, ale s představou níže sepsanou nesouvisí. Tak tedy.

Zahozena v minulosti

...

Stála jsem po ránu nad umyvadlem. V pyžamu, ještě neučesaná a neupravená, a když jsem se podívala do zrcadla napadlo mě, co bych vlastně dělala, kdyby najednou nebylo nic. Kdyby nebyli žádní lidé přede mnou a byla bych jenom já. Stála bych uprostřed nějakého pralesa jen v tom pyžamu a přemýšlela bych, co vlastně dělat. Už by neexistovala žádná užitečná kniha, které jsem vždy znechuceně odložila, protože všechny ty rady se mi zdály nudné a hloupé. Už by nebyli ty schody po kterých se vždy dostanu do svého pokoje. Už by nebyl náš kotel, v kterém se vždy zatopilo a bylo najednou strašně horko. Ale hlavně už by nebyli mí přátelé, láska nebo rodina. V tu chvíli bych byla jen já, jako jakási "nejinteligentnější forma života" vyděšená k smrti. Skončila bych ve chřtánu nějakého hladového predátora neznalá a v tu chvíli i s pocitem, že jsem hloupá. Přestože mi pohled na strom jasně řekne, že ze dřeva, když ho patřičně otesám nebo jinak zpracuji, mohou z nich být i základy pro něco, čemu bych pak mohla říkat útočiště. Jenže jak? Jak mám porazit svými malými ručičkami mohutný strom, rostoucí si po staletí na stejném místě. Jistě že nyní bych vzala nějakou pilu nebo alespoň sekeru, ale kde takovou věc seženete uprostřed lesa? Dokonce bych ani nebyla schopná vytvořit oheň protože bych neměla sirky a kameny? Když už bych nějaké konečně našla, jen bych na ně koukala a nechápala bych, co s tím. Jistě teoreticky vím, jak to má fungovat, ale doopravdy bych to nezvládla.
Nejprve si to všechno má mysl představila jako spáleniště. Jako by celá naše vesnice byla vypálena. To jsem si říkala, že bych nejspíše došla do města a pak jsem si uvědomila, že být jediný člověk, tak nemá co shořet. Protože by tu nic nevylo a já nic nevynalezla. Proto jsem se znovu zamyslela a představila si jakési pole. Skoro jako poušť ale tohle byli kilometry polí a já stála uprostřed. Byla to zdrcující myšlenka, ale pak mě napadlo, že ani tohle není správné, protože to pole by tam přece taky nemohlo být. A tak jsem nakonec došla k závěru, že prales je to, kde bych v tu chvíli stála. Bažiny a močály, stromy a keře - to by tu bylo. A tak jsem tam tak stála. S tou svojí hloupou hlavou po pás v močálu vedle neuvěřitelně vysokých stromů a věděla, že umřu. Že nebudu schopná si jakkoliv pomoci a že mě čeká jen jistá smrt.
Znovu jsem se podívala do zrcadla a zamyslela se nad knihami stojícími na svém čestném místě v knihovně, obaleny tlustou vrstvou prachu, v kterých se jistě uschovávalo nesčetně užitečných a chytrých rad a pochopila, že je nejspíš nikdy neotevřu.

Dismal // Mélisse

3. května 2010 v 20:05 | It |  Natoč to
Další píseň. Dismal jsou sice takoví dosti...tišší, ale já je úplně zbožňuji.


Asi se to moc z vás líbit nebude. Ale snad to překousnete ^^.

Pink Floyd // Another Brick in the Wall

3. května 2010 v 14:02 | It |  Natoč to
Vzpomněla jsem si zas na staré časy a dávám jsem písničku, která opravdu neomrzí. Její text je pro mě věčný.



Neříkejte, že jste jí nikdy neslyšeli.  Tahle píseň je vždy a všude.