Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže.

Prosinec 2010

Zimní expres

30. prosince 2010 v 13:07 | It |  Myšlenky
...
Už jen pár hodin a zmizím pryč. Ano odjíždím. Jako spousta jiných lidí i já nebudu na Silvestra doma. Hory, zima a rodinní známý. To mě čeká celé 4 dny. Nevím ani co pořádně napsat. Prostě jen ahoj a já zas jedu. Jako každý rok tak se mějte a hezky si odpočítejte na sekundy nový rok. Pak hleďte s děsem v očích na to, jak přiopilí známí zapalují rachejte a bouchají šampaňské. Usmívejte se na všechny a říkejte si "Šťastné a veselé!" dejte si spousty pusinek a radujte se z nového roku. Šílené že? Ale pravdivé. Budu nucena toto všechno podstoupit, jako vždy. A usmívat se při tom jako malé dítě, jako vždy. A tleskat prvním odpálených rachejtlím, jako vždy. A nakonec usínat s pocitem, že je další hrozný nový rok a se zavřenýma očima poslouchat písně mích pomalu se opíjejících známých, jako vždy. Pak ráno vstát, hledět na ty opičí xichty a jít na sjezdovku, jako vždy.
Ještě že tam bude alespoň můj přítel. Snad bude lépe.

Tak se tedy loučím a jdu sjíždět kopce jako správný snowboarďák a tvářit se jako že mi to jde a pod kopcem házet huby na zlomení vazu.

Přeji vám Šťastný Nový Rok.

Rozkošně teplé

29. prosince 2010 v 21:27 | It |  Téma týdne

Rozkošně teplé

...
Když jsem poprvé zahlédla téma tohoto týdne, myslela jsem, že se mi na počítači něco pokazilo, že přece není možné, aby něco tak světem nenáviděné jako homosexualita se mohlo dostat až na téma týdne. Jsem opravdu šťastná, tak šťastná že už ani nevím, co k tomu napsat. Ale asi bych měla začít od začátku. Od toho úplně prapůvodního začátku mého objevu Yaoi a pozdější silné lásky k němu.
Vše to začalo přestupem na jinou školu. Přestupem do jiných, nepoznaných a děsivých míst, které se měli stát mým každodenním chlebem po celé další dva roky základní školy. Zde, v těchto neútulných místech jsem potakala dívku, která mě naučila mnohému. Z těch nyní důležitých mohu říci hlavně lásku k homosexuálům. Dva muži v těsné blízkosti byl pro nás pohled více než krásný a já se pomalu nechala vtahovat do úžasného světa ke kterému nerozlučně patřilo i Yaoi.
V tuto chvíli mám tento žánr za velkého koníčka, ale spíše než anime dávám přednost manze. Obrázek přece jen nechá člověka více fantazírovat, než celá jejich řada. V manze jsem ale ovšem naprosto zvrácená. U žádného lehkého polibku to neskončí. V mé manze tečou sliny, pot a sperma. Ano. Možná se vám to může zdát úchylné, ale copak sledování obyčejného porna je nějak rozdílné? A kolik lidí to dělá? Kolik mladých chlapců i dívek se rádo nepodívá na nahá zpocená těla ve víru vášní? Mnoho. A já jsem tedy jen slabý odvar toho všeho.
Dnes, když si s výše zmíněnou dívkou někdy píšeme. Nikdy nezapomeneme na své společné homosexuální lásky. Ona však stále pokračuje a já zůstávám ve stínu se svou malinkou mangou a se zvrhlým úsměvem na tváři. Ráda si přečtu o tvrdém Seme a roztomilém Uke. O jejich někdy těžké cestě k sobě a o jejich minulém i přítomném životě. O jejich rozdílných životech a cestách mířící často jiným směrem. O jejich rodině a lásce. Miluji tyhle příběhy, kde jde vidět pohled na tuhle lidmi nenáviděnou menšinu a miluji i samotné homosexuály.

Suďte si mě jak chcete, stejně mě neodradíte.

...
_______________________________________________

Tento článek byl vytvořen na téma týdne "Yaoi"

Bezcitnost citů

26. prosince 2010 v 21:33 | It |  Básně
V návalu poslední soudnosti jsem se uchýlila k tichému vypištění svého vzteku. Nečekejte žádný zázrak, jen vypsané nasrání.


Bezcitnost citů

...

Křičet bych chtěla až tváře by mi zrudly,
až by strachy pukla světla,
až by i lidé na ulici udiveně ztuhli
a hleděli by, odkud se zloba ta metla.

Hřměla bych a nadávala,
na všechnu hloupost světa.
Se všemi bych se pohádala,
špatná by byla každá jejich věta.

Křičet bych chtěla až semkla bych pěsti,
všechny lidi na dno potopit,
až by se začali dusit ve svém neštěstí,
ve sklenici slz, co nikdy nejde dopít.

Nadávala bych do všech dobytků země celé
a urážela při tom zvěř životu užitečnou,
na chvíli se necítila jako ve společenské cele,
kde žena muži nezdá se být dostatečnou.

Křičet bych chtěla až by všichni ohluchli,
aby již nemuseli poslouchat ten jekot šílený.
Hloupě by zírali a na zadek žuchli,
když do prázdných mozků řval jeden zdrcený.

Kopala bych do těch hloupých obličejů,
jenž tupě na tě hledí když chceš jim něco říct.
Na chvíli přestat se cítit jak řada žokejů,
jednou se o první místo nepříst.

Křičet bych chtěla až praskl by obraz madony,
kde z děťátkem je vystavena panna svatá,
aby i ona slyšela jaké že milovali démony,
když první vrstva úsměvů je sňatá.

Plakala bych a hořkost slz svých cítila,
na kolena padla a v nenávistné modlila se křeči.
Hloupost aby pykala za to, jak hřešila,
aby člověk skončil na katově meči.

Rozkaz z nebe

23. prosince 2010 v 20:14 | It |  Básně
Zas jedna smuteční. Když už jsou ty Vánoce x).
Psána několik školních nudných hodin a kriticky pozorována mou spolužačkou xD.

Rozkaz z Nebe

...
Padá hvězda, něco si přej,
dnes padá pro nás, pro ten náš sen.
Hezky se přitul, usměj se, hřej,
mé tělo mrtvé již, naposled vyšel jsem ven.

Noc nás dnes chrání, přívětivě svírá,
však den již vyhlíží, čeká na rána,
která nás roztrhne, srdce mé zmírá,
proto dnes poslouchej hudbu, jenž pro nás je hrána.

Padá hvězda, něco si přej,
dnes padá pro nás, pro ten náš sen.
Obraz můj v jednu tmavou duhu slej,
než přijde slunce, ten odporný křen.

Ráno já nebudu hledět na krásné tvé tělo,
budu se řadit do zástupu mrtvol.
Srdce mé nebude milovat to co vždy chtělo,
jen za svou Zemi budu já zpívat krvavý hlahol.

Padá hvězda, něco si přej,
dnes padá pro nás, pro ten náš sen.
Na chvíli se svému úsměvu oddej,
dokud ho nevidíš, dokud tu není den.

Naposled políbím já tvoje krásné
rty a moct budeš slzu mou zahlédnout.
Nádherné řetězy zpřetrhnem a život zhasne.
K pasu šavličku a uniformu navléknout.

Padá hvězda, něco si přej,
dnes padá pro nás, pro ten náš sen.
Až spadne rozluč se, pak poslední vzpomínky smej,
a já odejdu, k jiným na jinou zem.

Sbohem má princezno, huláni odchází.
V zákopech budu já smuteční písně psát,
budu je schovávat špinavé od sazí.
Nechej si ukolébavky od jiného prosím hrát.

Another Gay Sunshine Day!!!

22. prosince 2010 v 21:31 | It |  Natoč to
Abych pravdu řekla, tak tohle je ta nejúžasnější píseň která existuje. Vždy si při ní představím ten krásnej, úchylnej film. Ano. Gayský film, ale ten nejlepší. Another Gay Movie. Tyhle tři slova mi prolítávají hlavou, když slyším tuhle píseň.



Bílé drama

14. prosince 2010 v 22:07 | It |  Téma týdne
...

Na toto téma týdne již mnoho blogerů napsalo, co si vlastně opravdu přejí vidět pod krásným zeleným stromečkem. Ale mě už otázka "Co si přeješ k Vánocům?" leze do října i ušima. Jsem nerozhodný člověk a když už si něco přeji, je to finančně skoro nezvladatelné. Snažím se proto vymýšlet alternativy a myslet na chudáky příbuzné, kteří musí vypláznout za jeden můj dárek nechutnou sumu peněz.
Posledních pár let, vždy když nastane doba Vánoc, zdá se mi, že mi nic nechybí i když po zbytek roku věčně o něco škemrám a něco NUTNĚ potřebuji. Ale pak se náhle (většinou) objeví sníh, sousedé položí na střechu garáže vánoční mašinku a celý svůj dům rozsvítí vánočními světylky, rodiče se na mě hezky usmějí a řeknou "Musíš napsat Ježíškovi," a v té chvíli nastane panika. Po nocích začnu přemýšlet jen nad tím, co bych si vlastně doopravdy měla přát a co vlastně opravdu chci.

Černý vzor

11. prosince 2010 v 13:36 | It
Opravdu krátká povídka která mě napadla, když jsem potkala mladou dívenku na autobusové zastávce. Samozřejmě je to trochu upravené, ale některé prvky zůstaly stejné. Hodí se i na téma týdne, tak že snad nikomu nebude vadit, když jí k tomu přidám. Samozřejmě bych radši napsala nějaký svůj názor na toto téma, ale jsem si už teď naprosto jistá tím, že bych to neudělala. Tak alespoň že tohle jsem zvládla xD.

...
...

Stála na autobusové zastávce a nebýt vlasů a tašky v rukou, které ji vláli ve větru, vypadala by jako socha. Ruce měla zimou zkřehlé a upírala oči na žlutou čáru, která lemovala místo, kde měl autobus zastavit.
Okolo ní zvědavě chodila mladá dívenka a vzrušeně ji pozorovala. V rukou měla mobilní telefon a lístek na autobus. Náhle dívka zdvihla oči a pohlédla na ni. Dívenka se ulekla a vše, co dosud svírala v rukou upustila. Vyjekla a hned vše začala sbírat. Pak se znovu postavila a trochu zmateně na dívku pohlédla. V té chvíli však přijel autobus a dívenka urychleně nastoupila. Sedla si a naposledy na dívku pohlédla. Usmála se a opřela se o opěradlo.
Dnešního dne nepotkala jen černou dámu, potkala svůj životní vzor.

__________________________________________

Tento článek byl vytvořen na téma týdne "Můj vzor"

Schovaná v dětském snění

3. prosince 2010 v 10:34 | It |  Téma týdne
...
Kdybych hledala vzpomínku na svou opravdu nejoblíbenější knihu, byla by to asi knížka, jenž můj dětský mozek nastartovala na dlouhou éru čtení. Spisovatelka, které mohu za všechny ostatní knihy, které jsem četla poděkovat, nese jméno Jacqueline Wilsonová.
Díky jejím knihám jsem já, která čtení nenáviděla a číst uměla nejhůře ze třídy, začala číst prózu i poezii nezávisle na tloušťce knihy, začala milovat recitaci a dokonce i předčítání. Za to všechno já mohu vděčit jen této osobě, která měla v naší knihovně svůj vlastní regál a já si tak mohla vybrat z mnoha jejích knih.
Ale ta nejlepší, kterou jsem kdysi četla se jmenovala

"Půlnoc"