Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže.

Březen 2011

Světlý den

28. března 2011 v 6:53 | It |  Mé fotky
Druhá část díla mé drahé Barči:

15.3.11

Fotograf: Bára
Místo focení: Panská zahrada a později i zahrada před našim barákem
Úprava: Většinou jen trochu kontrastu nebo úprava barvy, žádné velké úpravy
Námět: /
Líčení: Bylo to foceno hned po škole, takže líčení už bylo trochu pochroumané, taky na něj nikdy není moc zaostřeno.


Malá loutka

27. března 2011 v 18:29 | It |  Mé fotky
Sice pozdě, ale přece. Dávám sem focení ze dvou dnů s mou milovanou Baruškou. 26.1 a 15.3 byla tak hodná a udělala si na mě i se svou zrcadlovkou čas. A tady je první část její práce:
26.1.11

Fotograf: Bára
Místo focení: U mě doma
Úprava: Úprav jsem se snažila tentokrát udělat co nejméně, ale některé byli nutné
Námět: Vš to bylo foceno hlavně kvůli novým brýlím, takže námět něco jako "Pilná studentka"
Líčení: Líčeno samozřejmě mou rukou


Mrtvé oči

9. března 2011 v 17:25 | It |  Téma týdne

Mrtvé oči


Jsem vážně moc ráda že je i tenhle problém dán do Téma Týdne a zároveň možná jistěji než je zdrávo mohu prohlásit, že o tomto tématu mám co říct. Chci vám vyprávět o dvou rocích mého života, které změnili celý můj život a do budoucna mi připravili spousty nečekaných problémů které nemuseli být, kdybych bývala správně koukala a neviděla jen to, co jsem vidět chtěla. Jsou to mé dva roky vegetariánství, které mě velice poučili a já bych si přála, aby mnoho takhle pevně přesvědčených lidí, jako jsem bývala já vědělo, co všechno mi to dalo, ale především to, co mi to vzalo.

Pohřeb živé

7. března 2011 v 23:41 | It |  Myšlenky


Opravdu již dlouho takovýhle den nenastal. Den blbec. A to to ráno vypadalo tak slibně. Přišla jsem po nemoci do školy, s novým trikem vlastní výroby (později dám fotku, jsem z něho opravdu nadšená ^^) a zjišťovala, co nového se na onom světě stalo. Ani jsem nezaspala jako to bývá zvykem a poměrně snadno jsem se vyhrabala z postele. Měla jsem krásnou hodinku a půl na přípravu a opravdu jsem si myslela, že by to mohl být příjemný den.
Už při odchodu mě naštval můj nyní již kamarád o kterém se zmiňuji o článek níže. Přišel s tím, že mám jít sama na autobus, že on přijde a že nestíhá. Odešla jsem tedy na autobus jak mi bylo nakázáno a když už tedy došel, sotva se uráčil k pozdravu. To však byla jedna z menších věcí, protože ta pravá katastrofa měla teprve přijít x/.
S příchodem do školy pánové samozřejmě otevřeli okna. Vím, svítilo sluníčko, vím mají tam topení a vím že jim tedy není zima ačkoli jim jde pára od pusy, ale to že nejsou po dvou hodinách schopni to okénko zavřít ani po prosbě, že jsem po nemoci, mi připadá dost tupohlavé. No zkrátka o gentlemana v naší třídě nezakopneme. Avšak i tuto příhodu bych přehlédla s nadhledem, ale po 5 hodinách věčného žvatlání jednoho z méně mozkově vyvinutých chlapců z naší třídy, už jsem opravdu trochu ztrácela nervy a tu a tam dostávala tik do oka.
Nastala pauza. A s ní odchod na oběd s několika lidmi, které ráda vidím a s člověkem, kterému říkám v soukromý příhodně ocásek, ale krycím jménem je to spíše překvapení. Tahle dívčina je za vámi schopná lézt, i kdyby jste šli právě spáchat sebevraždu, možná by dokonce i skočila s vámi. Ale abych nezakecávala. V jídelně u našeho stolu existuje takový systém. Každý víme, kde kdo sedí a zásadně se tahle věc nemění. Sednutí někomu na místo je většinou výzva k slovnímu boji. Dívčina které se tedy říká Překvapení, i když to naštěstí neví, si nyní, po mé nemoci sedla na mé místo. Jasně jsem jí dala najevo aby toto místo opustila větou ať vypadne. Dostalo se mi odpovědi, že tady přeci sedí vždycky a protože jsem věděla, že bych jí musela hodit svůj oběd na hlavu, sedla jsem si radši na místo mého bývalého přítele s kterým jsem kontakt po rozchodu neukončila a ani to nemám v plánu. Bývalý, když došel ke stolu mě řádně poslal do prdele a já se dostatečně namíchla. Nevadilo by mi ani tak to, že mě někam poslal, ale vadí mi to, že jsem byla osočována za něco, co udělala ta pitomá husa (víte je tu takový problém s počtem míst, ale kamarád nejí tak že si vždy jeden musí přitáhnout židli, pokud tuto holku brzy nevystrnadíme). Později se mi pak omluvil a já mu řekla co se tam stalo. Ovšem ani to nebylo to nejhorší, co se mohlo stát.
Začala poslední hodina a všichni už jsme toho měli plné kecky. A chlapec, o kterém byla již výše řeč, celou hodinu mlel nějaké blbosti. Asi v půlce hodiny jsem ho seřvala tak, že se mi rozklepali ruce a on se mi jak jinak než vysmál do obličeje. Na závěr jsem se po hodině rozbrečela a začala vážně uvažovat nad otázkou zda jsem opravdu na gymnáziu, nebo jestli to není zvláštní škola a také jsem začala přemýšlet nad přestupem. Nemám sílu na to ho poslouchat přes celou posluchárnu a koukat na toho učitele, který s tím neudělá vůbec nic.
A na závěr? Mého dědečka od 15 vozil můj otec po Bulovce na všechny možné testy. Zjistili, že má od všeho tak trochu, ale nejvíc že má jen rýmu a já kvůli tomu dorazila až ve 22 domů. Ale alespoň jedno pozitivum to má. Zítra nejdu do školy a v omluvném listu bude psáno: lákař.


Nakonec ještě ono tričko na které jsem opravdu pyšná x).

Pád z nebe

2. března 2011 v 16:55 | It |  Myšlenky


Přes dva a půl roku s jedním člověkem. To může říct v takhle mladém věku jen málokterá dívka. A je to pryč. Je pryč ten polibek, co jsem dostávala, to objetí, do kterého jsem se schovávala, ta vůně, kterou jsem milovala. Vše je to pryč. Celých dva a půl roku.
Zákonitě podá otázka zda to bylo dobře, či ne. Nebyla jsem to já kdo to udělal, byl to on. Ale bylo to tak správně? Opravdu už jsme potřebovali jeden od druhého tu "pauzu". Eh, jak já nesnáším tohle slovo, ale chtěla bych v něj věřit, chtěla bych věřit v to, že je to opravdu jen chvilka, kdy spolu nebudeme a že se pak znovu sejdeme v plné síle a znovu se nadechneme lásky. Kéž by to tak bylo.
Vlastně ani jeden nemáme rádi slovo "pauza" a tak je to prostě konec. Neříká že definitivní, ale konec. Tak trochu mu to nevěřím. Myslím, že najde někoho, do koho by se mohl nádherně zbláznit a pak mi o ní bude vyprávět a já se budu usmívat a kývat hlavou a až odejde, tak budu plakat tak, že mě budou zas pálit oči.
Ale říkám si, jestli to od něj přece jen nebylo správné, třeba se opravdu k sobě někdy vrátíme s novými zážitky jako nový lidé. Starší, chápavější a rozumnější. Třeba si k sobě znovu najdeme cestu a pochopíme, že to tak bylo správně a že to tak mělo být.
Musím ale uraženě říct, že to od něj nebylo fér. Jsem nemocná a on mi přijde říct, že už spolu nebudeme, no není to nefér? Vždyť jsem se ani nemohla bránit, jen se mi zvýšila děsně teplota a málem jsem padla. Řekla bych že mohl počkat, ale alespoň byl u mě. Nemám ráda když se s někým člověk rozejde přes počítač. Je to tak snazší, to určitě, ale je to hnusné.
Snažím se být optimista za každých okolností, snažím se hledat všechny ty super pozitiva co to má a přitom to nejde. Já vím že tam jsou, ale nechci je nějak cítit. Vím že se bez něj neobejdu, ale zároveň budu muset. Vím v kolika věcech mi opravdu pomohl a vím, jak moc mě zná.
Dokonce jsem i zjistila že náš vztah je stejně starý, jako můj foťák a to že ho mám už vážně docela dlouho. Nejsou na něm žádné fotky na kterých by on nebyl. A když tak ještě koukám na téma týdne, myslím, že tohle je pořádná ztráta iluze a že o tom nejspíš také něco napíšu.
Vše jsou to jen domněnky za které se budu za pár let nejspíš stydět a nebo se jim budu smát. Dnes jsem však schopná u nich jen plakat.